Pevnost bílých mravenců / Ďáblův prsten / Železo přichází z hvězd

Několik let jsme si teď museli počkat na další v řadě a zároveň tedy nejnovější pokračování dnes již proslulé série citlivě „Sebraných spisů“ doktora Ludvíka Součka, významného autora české sci-fi literatury 20. století, vydávané od roku 2007. Zmíněný soubor doplňuje nyní nakladatelství Akcent o trojici klíčových povídek z autorova nejplodnějšího období (1968–1972), navíc tedy o texty ovlivněné zjevně i jistým volnomyšlenkářstvím z dob, než do Československa vtrhly okupační sovětské tanky a než se mnohé změnilo. Povídka „Pevnost bílých mravenců“ vyšla poprvé knižně roku 1971, a to společně se svérázným příběhem „Ďáblův prsten“, velice milou, humornou a hlavně „povídavou“ novelkou s výtečnými dialogy (však má také základ v úspěšné Součkově divadelní sci-fi hře „Záhada s M“ z roku 1970), psychologicky citlivou a navíc s patřičným etickým přesahem v závěrečném poselství čtenáři. Oba tyto příběhy jsou vystavěny na pevných sci-fi základech, byť dobový reál je tu tradičně součkovsky všeobjímajícně matoucí. Jistěže ve smyslu navození „ryzí“ autentičnosti. Prazvláštní povídku „Železo přichází z hvězd“ Souček nikdy nedokončil, snad i proto, že obsahuje tolik autentických prvků – potažmo zážitků?! Poprvé vyšla až posmrtně roku 1983, a to ve stejnojmenném českém sci-fistickém sborníku. Autor ji přitom napsal už roku 1969…

Ale pak se „cosi“ (?!) stalo a On tohle své nesporně „životně“ klíčové dílko nedokončil. Byť ale nemá konec, absurdně právě poslední věty onoho torza, tvoří jeden z nejpoetičtějších závěrů, jež kde u Ludvíka Součka najdeme; jakousi spojnici s neznámem autorova potenciálního záměru, stejně jako naznačené tajemné Existence Odjinud, kdy Mistr končí svůj text slovy: „...A potom v jediném zlomku okamžiku svět kolem nich zmizel a změnil se v cosi nepochopitelného a nepopsatelného jinak než fyzikální pojmy, k nimž se pozemská věda ještě nedopracovala...“ (Mimochodem: autorsky zde predikuje později celosvětově slavnou „Hvězdnou bránu“!) „...Nebylo nic. Jenom dvě jiskry vědomí, jež putovaly neskonale dalekou cestou, kterou nelze vylíčit...“.