Kabaret Eduarda Basse

Těžiště knížky tvoří nové vydání Bassovy příručky Jak se dělá kabaret? (1917), která je ojedinělým příspěvkem k promýšlení tohoto umění ‘malých forem’ z pohledu a zkušeností aktivního kabaretiéra. Čtyřicetistránkový spisek, který členové Červené sedmy s nadsázkou nazývali ‘Korán’, doplňují také další Bassovy úvahy nad zákony ‘lehké múzy’. Do kabaretní praxe ‘Basse teoretika’ nahlédneme pak díky dvěma jeho kabaretním aktovkám, Opuštěné a Náhrdelníku.

„Ze starých útvarů nejoblíbenější druhy duševní zábavy jsou divadlo a varieté. Divadlo vždy cílí k jednostrannému dojmu celého večera, uchvátí po zdvižení opony diváka ať již tragicky, či šprýmovně a zesiluje tento první dojem, řešíc nadhozený problém do posledních důsledků. Nuže tato jednolitost, jednostrannost dojmů není vždy člověku vhod; touží občas po změně a pestrosti, po extremitách a protikladech. Z této touhy vyrůstá varieté, ale záhy vrací se v plochou virtuozitu vnější techniky, v hry svalů, lidské obratnosti i strojové všemohoucnosti, v efekty zdánlivých nemožností, a znovu odvrací se obecenstvo přesyceno tímto kultem mechanismu a hledá nový útvar, jenž by duchovně blížil se kvalitám divadla a přitom měl pestrost a zajímavost varieté.

Této snaze vychází vstříc kabaret a z toho hlediska jeví se nám kabaret co intimní, kulturní divadlo rozmanitostí, kterážto definice nejlépe shrnuje všechny ty různorodé složky, s nimiž si obecenstvo i odborníci u nás někdy nevěděli rady. Proto musí si teprve tvořiti u nás své podmínky, a je to útvar cizí – a proto nutno přelíti jeho formy, za hranicemi ustálené, do nového českého kadlubu, aby měl pro nás skutečně význam a hodnotu.“ (Eduard Bass)