Chemie jde do války

Chemie má i svoji temnou stranu. Přinesla lidstvu přelomové objevy jako umělá hnojiva, léčiva nebo nanotechnologie, ale v laboratořích vznikly i látky, které měly sloužit jedinému účelu: někoho usmrtit, nebo mu alespoň nějak ublížit. Řekneme-li chemické zbraně, každému se vybaví yperit nebo teroristické útoky v tokijském metru, dějiny chemikálií ve službách boha války jsou však mnohem starší. Na bitevním poli je používali starověcí Řekové a Římané, posloužily při obléhání středověkých hradů, znali je v Evropě, Asii i Americe. Období největší „slávy“ zažily chemické zbraně v zákopech první světové války, od té doby naštěstí začal jejich postupný útlum.
Pokud vás ale zajímá, jak vlastně fungují a působí, nová kniha Ondřeje Dvořáka, neúnavného popularizátora všeho, co souvisí s chemií, vám otevře dveře do nebezpečného světa prvků, molekul a sloučenin, které vám mohou způsobit újmu na zdraví. Nezapomínejte ale, že chemie jako taková není zosobnění zla. Jsme to vždy my lidé, kdo zneužívá její poznatky.

Kde došlo k prvnímu plynovému útoku první světové války?
Jak dopadl „útok mrtvých mužů“?
Co se dává do nejsmrdutější bojové látky?
Zná někdo vzorec novičoku?
Je lepší kurare prvního stromu než kurare druhého stromu?