Zas tak moc ho nežeru

Jak jste se vy dva vlastně seznámili?

Tohle je zásadní otázka pro každý pár. Odpovědí je pak obvykle nějaký sladkobolný příběh o tom, jak je do zadnice trefil Amorův šíp.

V mém případě to bylo trochu jinak (no dobře, ne tak úplně). Procházela jsem luxusní čtvrtí Beverly Hills a hledala někoho, kdo by si mě vybral za nevěstu, abych mohla vypadnout z domova a nazacláněla tam mámě a jejímu příteli a aby se neprovalilo, že jsem přišla o práci.

Dusal kolem bloku jako nějaký krásný zlobr a mumlal si něco o nepovedené obchodní transakci.

A v ten moment jsme na sebe narazili.

Nekonalo se žádné jiskření.

Ani náznak rozkvétající lásky.

Vzápětí jsem si ale uvědomila, že se cpu brambůrky a guacamole zdarma a poslouchám, jak mi ten chlap líčí všechny svoje problémy, které ho vedly k vyslovení té smělé žádosti… Chtěl, abych byla jeho Vivian Wardová, víte, z Pretty Woman – ovšem bez toho skotačivého chování.

Mluvili jsme o bydlení ve vile, společných schůzkách s další dvojicí a o předstírání, že jsme do sebe bezhlavě zamilovaní… a zasnoubení. Dovedete si to představit?

Taková drzost!

Jenže lidé dělají šílené věci, když jsou zoufalí. A já zoufalstvím přímo čpěla. Takže jsme uzavřeli dohodu.

Udělala jsem ale jednu velkou chybu… velikou… OBROVSKOU. Nešťastnou náhodou jsem se do Huxleyho Canea zamilovala.